V pátek začnou nejdůležitější volby v historii státu a určitě běžte volit. To je asi jediná věc, na které se shodnou Babiš, Okamura, Bartoš, Fiala i ten pán, na kterého momentálně vyšlo předsednictví ČSSD. Asi jediný kdo tvrdí opak je Urza, ale ten je všeobecně podezřelej, zejména tím že volby neprezentuje jako instantní cestu k blahobytu.

Samozřejmě to není pravda, ale kdo by od politika čekal pravdomluvnost, tomu by stejně volební právo mělo být beztak odebráno pro blbost. Upřímně, není to ani nijak zvlášť originální. Je mi dvaačtyřicet let a za svůj život jsem hlasoval v šesti volbách do Poslanecké sněmovny. A všechny byly nejdůležitější, alespoň tedy podle většiny kandidátů. Tu bylo třeba zastavit asociální pravici, ondyno zase rozhazovačnou levici, odporného Paroubka, ještě odpornějšího Babiše a bůhví který dávno zapomenutý zjev.

Od voleb žádnou velkou změnu nečekejte, ať už dopadnou jakkoliv. Výborně to popsal Vojtěch Bednář, takže vás prostě odkážu na jeho článek, než abych se tady s tím vypisoval. Změna bude převážně estetická. Rozložení politických sil je takové, že v těch opravdu důležitých věcech není na výběr a debata se vede téměř výhradně o věcech, na kterých prakticky nezáleží.

Na čem záleží?

Politické škatulkování – třeba na royalisty, komunisty, demokraty, lidovce, fašisty, liberály, konzervativce a podobně – nikdy nevyjádří to nejpodstatnější kritérium. Lidská rasa se z politického hlediska člení na ty, co chtějí mít ostatní pod kontrolou, a na ty, co takovou touhu nemají. Ti první jednají z těch nejvyšších pohnutek, aby dosáhli co největší dobro pro co nejpočetnější masy. Ti druzí jsou od pohledu podezřelí a s ostatními špatně vycházejí. Jsou ale mnohem lepšími sousedy než ti první.

Tento výrok vložil Robert A. Heinlein do úst svému hrdinovi Lazaru Longovi a myslím si, že daleko nejlépe popisuje mou základní politickou filozofii. Ano, jsem od pohledu podezřelý a s ostatními začasté vycházím špatně, zejména pokud mě chtějí mít pod kontrolou. Myslím si, že individuální svoboda je tou nejvyšší hodnotou. Že je univerzálním dobrem sama o sobě, nejenom nástrojem který může být užitečný k dosažení nějakého jiného, vyššího cíle.

Druhý z mých základních principů je víra. Nikoliv v boha či jiné transcedentno, ale v člověka, lidskou kreativitu, v pokrok a technologii. Myslím si, že pro problémy je třeba hledat řešení v rozvoji, v budoucnosti, v technologii, ne se omezovat a vracet zpět. Tyto dva principy se přitom vzájemně doplňují a posilují. Protože díky pokroku a technologiím jsme svobodnější. Odstraňují omezení, která nás limitují. A svoboda zároveň podporuje kreativitu a rozvoj.

Bohužel, svoboda a pokrok nejsou toho času v kurzu. Celosvětově - a i v ČR - převládá názor, že svoboda sice není úplně špatná věc, ale důležitější jsou jiné věci. Pro někoho ochrana klimatu, pro někoho ochrana tradic, pro někoho ekonomické parametry nebo snaha aby nikomu nebylo ublíženo. Pokrok je pak většinově buďto odmítán staromilským přístupem "líp už bylo" nebo nahrazen pokrokářstvím, obvykle nabarveným na socialistickou zelenou.

V České republice není situace o nic růžovější, možná právě naopak. Stačí se podívat na "green deal", který je antitezí mnou vyznávaných hodnot, když se za cenu obrovského omezení svobody i ekonomiky snaží nás vrhnout zpět do minulosti pod záminkou ochrany klimatu.

Všechny relevantní politické síly jsou buďto nadšeně pro (TOP 09, Piráti, STAN, ČSSD) nebo sice hubou proti ale buďto to sami odhlasovali (ANO), nebo rezignovali (ODS) nebo jim nelze věřit ani nos mezi očima a nabízejí ještě horší alternativy (SPD, KSČM).

Tyto volby jsou prezentovány jako souboj dobra a zla, jako souboj bloku ANO + SPD + KSČM proti SPOLU + PIRSTAN. Kdo je dobro a kdo zlo si rozhodněte sami dle svých osobních preferencí. Pro mne osobně obě představují zlo a liší se jenom způsobem jakým škodí, nikoliv rozsahem. Je mi upřímně lhostejné, jestli mi někdo škodí, upírá mi svobodu a snaží se mě uvrhnout do tmářské temnoty z pozic socialismu nacionálního (jako SPD nebo fašistické ANO) nebo internacionálního (komunisti, ať už pod jakoukoliv značkou).

Dělící linie mezi těmito bloky se vede ve věcech, které mi jsou upřímně lhostejné a na kterých mi nijak nesejde. Morálně volní kvality nevidím ani u jedné ze stran, daňové úniky a daňové ráje mi nevadí a korupci a boj proti ní v českém provedení jsou jako čert a jeho vyhánění ďáblem. Pokud se Covidu týče, tak tam mají másla na hlavě všichni zhruba stejně atakdále.

Koho budu volit?

Robert Anson Heinlein nám ústy Lazara Longa radí:

Jsi-li součástí společnosti, v níž probíhají volby, tak vol. Možná, že nejsou kandidáti nebo opatření pro něž bys hlasoval… určitě jsou však takoví, proti nimž bys to udělal. Jestli máš pochybnosti, vol proti. Tak se málokdy spleteš.

Jestli ti to připadá jako volba naslepo, prokonzultuj volby s nějakým bláznem, co to myslí dobře (vždycky se kolem nějaký takový najde), a požádej ho o radu. Potom to udělej přesně obráceně. Umožní ti to být dobrým občanem (pokud si takovým přeješ být) a nemusíš přitom trávit obrovské množství času poctivým a legitimním výkonem volebního práva.

U prezidentských voleb (obou) jsem z těchto důvodů nehlasoval. Oba (realističtí) kandidáti byli škůdci národa a nebylo ani proti komu hlasovat. Teď je situace o něco lepší: lze hlasovat proti.

Všichni kdo se s jistotou do sněmovnu dostanou budou škodit, s tím nic nadělat nelze. Nicméně existuje pár subjektů, které budou bojovat o pět procent a to možná velice těsně, těsněji než kdy jindy. Komunisté (ti oldschooloví co to mají v názvu, jejich pirátští nástupci mají bohužel pozici jistou), sociální demokracie a Přísaha. V těchto volbách nejsou ztracené hlasy. I pokud budete hlasovat pro někoho bez šance, je to hlas proti těmto stranám atakujícím pětiprocentní hranici, protože každý platný hlas zvyšuje absolutní počet hlasů, které musí kandidující strana získat, aby dosáhla oněch pěti procent.

Já osobně budu volit tradičně Svobodné (Trikolora + Svobodní + Soukromníci). S jistým sebezapřením, protože směr jakým se Svobodní vydali (včetně koalice s Trikolorou) pokládám za dosti nešťastný. Sice z tohoto důvodu nejsem nadále jejich členem, ale pořád je to strana, která je nositelkou myšlenek, které pokládám za důležité. A ač nemá šanci dosáhnout na pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny, má šanci dosáhnout na dvě procenta potřebná pro získání státní podpory, což může napomoci jejímu přežití.