Právě probíhající prezidentské volby jsou první v mém životě, kterých se plánovitě neúčastním. Jinak jsem se vždycky zúčastňoval všech voleb a na všech úrovních, kdykoliv jsem měl tu možnost. A to i přesto, že jako osoba bez trvalého pobytu sice mám formálně volební právo, ale nemám jak jej realizovat a musím podnikat složitou administrativní obezličku (přihlásit se k pobytu, požádat o voličský průkaz a zase se odhlásit).

Nyní poprvé vynechám. Proč?

Důvod první: Tato volba je zbytečná

Z věcného hlediska je jedno, kdo bude prezidentem, nebo jestli vůbec nějakého budeme mít. Prakticky využitelné reálné pravomoci prezidenta se limitně blíží nule. Prezident může maximálně tak trochu zdržovat, ale to je tak všechno.

Že by prezident měl nějakou morální autoritu a z ní vyplývající vliv, který přesahuje jeho formálně definované pravomoci? Ale nenechte se vysmát. U nás se odjakživa hrálo na jedinou věc, a to je 101 hlasů v Poslanecké sněmovně. Kdo je má, dokáže silou prosadit cokoliv, přes senát, přes prezidenta, přes Ústavní soud, přes mrtvoly. Bez ohledu na to, zda jsme na hradě měli směšného kašpárka Havla nebo razantního politika Klause.

Důkazy? Václav Havel za svého působení vetoval celkem 26 různých zákonů, ovšem ve většině případů byl jeho odpor marný, protože jenom 4x nebyl přehlasován. Dosáhl tak 16% úspěšnosti. Václav Klaus byl o něco úspěšnější, ale jenom o málo - vetoval (dosud) 62 zákonů, úspěšný byl celkem 11x, tedy v 18%.

I v případě zdánlivě suverénních kroků prezidenta se vždycky najde cestička. Pokud prezident odmítne podepsat mezinárodní smlouvu nebo jmenovat soudce, je možné jej různým způsobem vydírat, žalovat u Ústavního soudu, plánovat zbavení svéprávnosti nebo mu prostě něco slíbit a pak se na to vykašlat, to všechno už jsme viděli.

"Morální autorita" prezidenta se tedy omezuje na to, že komu se jeho postoj momentálně hodí, prezidentskou autoritou se zaštítí, a kdo je zrovna na druhé straně barikády, ten prostě prezidenta označí za "vrtošivého staříka", nebo jeho postoj bez jakýchkoliv následků prostě tiše ignoruje.

O neformální síle prezidenta svědčí také to, že jeho podpora je často "polibkem smrti", zejména u Havla to platilo (naštěstí) velmi spolehlivě.

Kdo je prezidentem je tedy dost jedno, jde jenom o gesto pro naplnění hesla panem et circenses.

Důvod druhý: Není koho ani proti komu volit

Za normálních okolností se ve věcech volebních pochybností řídím radou, kterou Robert A. Heinlein vložil do úst své literární postavy Lazara Longa:

Jsi-li součástí společnosti, v níž probíhají volby, tak vol. Možná, že nejsou kandidáti nebo opatření pro něž bys hlasoval… určitě jsou však takoví, proti nimž bys to udělal. Jestli máš pochybnosti, vol proti. Tak se málokdy spleteš.

Jestli ti to připadá jako volba naslepo, prokonzultuj volby s nějakým bláznem, co to myslí dobře (vždycky se kolem nějaký takový najde), a požádej ho o radu. Potom to udělej přesně obráceně. Umožní ti to být dobrým občanem (pokud si takovým přeješ být) a nemusíš přitom trávit obrovské množství času poctivým a legitimním výkonem volebního práva.

Bohužel, současná situace dosáhla stavu, na který ani pan Heinlein nemyslel. Všechny současné kadidáty totiž pokládám za natolik nebezpečné, že cítím potřebu volit proti nim.

Historická zkušenost praví, že největším nebezpečím je blbec, který to myslí dobře. Což automaticky vylučuje figurky typu Fischerové nebo Roithové (které by naštěstí potřebovaly zázrak byť jenom k postupu do druhého kola). Do jisté míry i Franze, který ovšem pro jistotu politické názory nemá žádné.

V tom si výtečně notuje s "Želé" Fischerem, který na absenci jakéhokoliv názoru postavil celou svou kariéru.

Jediní dva alespoň formálně důstojí kandidáti, nikoliv figurky, jsou Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Ty ovšem v mých očích pro jakoukoliv podporu (stejně jako Jiřího Dienstbiera) zcela diskvalifikuje jejich eurohujerství. A právě eurofederalistické tendence pokládám za největší nebezpečí, které v současnosti hrozí nejenom České republice, ale civilizaci tak, jak ji známe, vůbec.

Zbývají dva kandidáti: Jana Bobošíková a Přemysl Sobotka. Spojuje je ovšem také prakticky nulová šance na vítězství. Bobošíková by byla přijatelnou kandidátkou, kdyby proklamované názory skutečně zastávala a nejenom využívala pro získání popularity pro volby do jakékoliv pozice, počínaje prezidentskou a konče funkcí obecního blázna v Horní Dolní. Přemysl Sobotka sice vůči EU nabízí jakousi rezervovanost, ale další jeho názory a kroky jej pro mne činí nevolitelným (jmenovitě podpora Lisabonské smlouvy, důchodové reformy, církevních restitucí, ACTA nebo zákazu anonymního vlastnictví akcií).

Nejenom že nemám pro koho volit, ale tentokrát mi výběr kandidátů sebral i možnost volit proti, a to i ve druhém kole. Realisticky vzato, všichni čtyři možní kandidáti (Dienstbier, Fischer, Schwarzenberg, Zeman) budou pro tuto zemi zátěží a je mi zcela lhostejno, který z nich to bude. Škodit budou všichni, naštěstí k tomu budou mít jenom omezený prostor.

Své kouzlo má snad jenom metoda Myshi, která nakonec volila Karla Schwarzenberga, protože je ze všech kandidátů nejstarší a dává šanci, že se budou dříve konat nové volby s rozumnějšími kandidáty.