Poslední dobou jsou soudně v módě soudně vynucené omluvy. Nejnověji se - svým osobitým způsobem - omlouvá poslanec Turek, ale není první ani poslední. Nechápu to.

Abych řekl pravdu, úplně nechápu koncept omluvy jako takové. Asi nejblíž mi je nesmrtelný tweet od @GSElevator:

'Thank you', 'I'm sorry', and 'Fuck off' all mean pretty much the same thing to me.

Omluva sama o sobě je většinou prázdná fráze. Má jistou symbolickou hodnotu, nevelkou, pokud je pronesena upřímně a s vědomím důvodů, ale to většinou není.

Pokud jsem něco udělal špatně a jsem skutečně přesvědčen o tom, že jsem to udělal špatně, snažím se to napravit nebo alespoň vysvětlit, jak jsem k tomu chybnému závěru došel a co jsem udělal pro to, aby se to příště neopakovalo. Protože to jediné znamená, že jsem si z toho vzal nějaké ponaučení. Jinak je říct nebo napsat "omlouvám se" asi stejné, jako když někomu v metru šlápnete ve špičce na nohu, omluvíte se a zapomenete na to dřív, než dotyčného ta noha přestane bolet. Je to prázdné gesto bez jakéhokoliv významu, které děláme spíš ze zvyku, než z jakéhokoliv jiného důvodu.

Ale budiž, je to gesto sice prázdné, ale dobrovolné. Jestli něco nechápu, tak je to omluva nařízená soudem. Co přesně změní? I když je provedena přesně podle rozsudku, lze mít za to, že odsouzený skutečně změnil názor a lituje svých předchozích výroků? Asi ne, když s tím čekal na pravomocný rozsudek. Co čtenáři, kolik Turkových sledujících si po zveřejnění omluvy (byť třeba v soudem předepsaném provedení) přestane o Greenpeace myslet, že to jsou paraziti a že Seznam jim čte maily?

Obzvlášť pikantní je tradiční česká disciplína v tom, že napadená strana žádá jenom omluvu a žádnou finanční satisfakci, protože domáhat se jí považuje za nesprávné a nečestné. Anebo se prostě jenom bojí, že české soudy, které obecně k odškodňování kohokoliv za cokoliv přistupují tak, jako by to měli strhnout soudci z platu, jim stejně nic nepřiznají. Místo aby se někdo domáhal odškodnění, které by mělo reálný dopad, spokojí se s tím, že protivník napíše pár vět, které stejně nikdo nebere vážně.

Celé to připomíná další starou českou tradici "hlavně aby byl klid". Omluva je totiž skvělý nástroj na výrobu klidu: nic nestojí, nic neřeší, ale všichni se tváří, že se něco stalo. Je to jako když se na firemním teambuildingu všichni postaví do kruhu, zavřou oči a "vysílají pozitivní energii". Nikdo neví, co to znamená, ale šéf je spokojený, HR je spokojené, a vy máte aspoň chvilku, kdy se nemusíte tvářit, že vás baví karaoke.

Soudně vynucená omluva je jen vyšší level téhle hry. Je to jako kdyby vám soud nařídil, že se máte tvářit, že máte rádi kapustu. Ne že ji máte jíst, ne že ji máte kupovat, ne že ji máte doma skladovat. Jen se tvářit. A když se budete tvářit dostatečně přesvědčivě, tak je to prý v pořádku. Kapusta je rehabilitována, společnost je v rovnováze, a vy můžete dál nenávidět kapustu z hloubi duše.

A přitom by stačilo tak málo: přestat si hrát na to, že omluva vynucená soudem nebo tradicí je morální akt. Není. Je to společenský ornament, něco jako mašle na dárku. Důležité je, co je uvnitř. A když je uvnitř jen prázdná krabice, tak mašle nepomůže, i kdyby byla zlatá.

Možná bychom měli být upřímnější. Možná by soudy měly místo omluvy nařizovat tučné pokuty - pokud poškozenému přijde, že je nečestné si ji nechat, může ji věnovat třeba Záchranné stanici pro československé vlčáky. Zábavné by mohlo být třeba veřejné mrskání provinilců, ale uznávám, že třeba v případě Miloše Zemana by se to dalo brát jako tárání přihlížejících. Tak radši ty prachy.

Ale dobře, nechme fantazii stranou. Realita je taková, že soudně vynucená omluva je jako když vám někdo přinese k narozeninám dort z polystyrenu. Vypadá to slavnostně, ale když do toho kousnete, zjistíte, že to není k jídlu. A přesto se všichni tváří, že je to v pořádku.

Omluva, která nic neřeší, není omluva. Je to jen zvuk. A zvuk, který nic neznamená, je jen šum. A šum je nejlepší ignorovat.