"Dej blbci funkci, vymyslí lejstro", říkalo se za mých mladých let. Pokrok nezastavíš, heslem doby je digitalizace, takže v jedenadvacátém století se nevymýšlí lejstro, ale rovnou informační systém, databáze, registr nebo evidence. Nejnovějším počinem v tomto směru je Centrální evidence psů, která začala fungovat k prvnímu červenci.

Co platilo dosud a co se změnilo od prvního července

Již delší dobu platí povinnost chovatelů psů označit psa mikročipem, což se se mělo kontrolovat v rámci očkování proti vzteklině, které je povinné. Dosud nicméně neexistoval žádný centrální státní systém, který by evidoval, komu pes se kterým čipem patří. U čistokrevných psů takové evidence vedou příslušné chovatelské kluby. Dále pak existuje několik soukromých registrů, kam kdokoliv může zadat číslo čipu a své kontaktní údaje, které se zobrazí po jeho zadání.

Od prvního července je zřízena Centrální evidence psů, kterou ze zákona vede Komora veterinárních lékařů, přičemž náklady jí za to bude proplácet stát: za první tři roky to bude celkem 17 miliónů korun, potom každý rok tři milióny korun. Tam je prostřednictvím veterináře chovatel (držitel) psa povinen zapsat svou adresu a další údaje.

V čistokrevném chovu psů se jako "chovatel" označuje majitel chovatelské stanice, kde se pes narodil, tedy zpravidla majitel feny. Majitelem je pak ten, komu pes skutečně patří. Zákon (konkrétně § 3 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona) naopak jako "chovatele" označuje kohokoliv, kdo zvíře vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat, a to i na přechodnou dobu. Právě jemu jsou ukládány evidenční povinnosti.

Já budu v tomto článku používat kynologickou terminologii, tedy pojem "chovatel" pro toho, u koho se štěně narodilo a "držitel" pro majitele, tj. toho kdo je chovatelem podle veterinárního zákona.

Proč ta změna?

Je překvapivě těžké dohledat, co má být oficiálním cílem nově zavedené databáze.

Poprvé byla tato myšlenka vtělena do veterinárního zákona novelou 368/2019 Sb. pozměňovacím návrhem komunistického poslance Pavla Kováčika, který bez dalšího stanovil povinnost chovatele sdělovat Státní veterinární správě údaje stanovené prováděcím právním předpisem. Jediné zdůvodnění, které se mi podařilo dohledat, je ve stenozáznamu ze dne 11. září 2019 a je velmi stručné: má jím být snazší nalezení majitele zaběhlého psa, například při ohňostroji.

Povinnost v zákoně byla, ale nebyla žádná evidence. Ta vznikla až novelou 246/2022 Sb., jejíž důvodová zpráva suše konstatuje, že konkretizuje to, co už v zákoně je. Jako důvod přidává kontrolu očkování ze strany Státní veterinární zprávy a dohledávání ztracených psů.

Ve veřejném prostoru pak volně plují rozličná jiná zdůvodnění, z nichž asi nejdůležitější je boj proti množírnám, tedy lidem kteří chovají psy populárních plemen ve velkém v nevhodných podmínkách.

Nepříliš překvapivě, nově zavedený registr situaci v některých ohledech mírně zlepší, v jiných znatelně zhorší, množíren se vůbec nedotkne a zato bude otravovat spoustu lidí a bude to stát spoustu peněz.

Když se najde pes

Když se najde pes, dostane se dříve či později zpravidla do nějakého útulku. Těch je podle dostupných údajů v ČR zhruba 270, přičemž zhruba třetinu jich provozují obce, dvě třetiny dobrovolníci. Každý útulek má čtečku psích čipů a kromě nich ji mají i veterináři, policie, obecní policie, spousta chovatelů… Vzhledem k tomu, že to zařízení stojí v Číně méně než pětistovku, má ho spousta lidí, kteří se kolem psů motají.

Pokud se jedná o psa s průkazem původu, bude mít číslo čipu v evidenci příslušný chovatelský klub. Ten bude vědět, o jakého psa se jedná a kdo ho odchoval, u koho se narodil. Přes chovatele pak lze většinou dohledat současného držitele.

Kromě toho u nás působí šest soukromě provozovaných registrů, kam lze číslo čipu zaregistrovat. Některé jsou zdarma, některé za poplatek, některé jsou zdarma pouze pro některé typy čipů. Nicméně pro každého jenom trochu zodpovědného majitele psa je jednoduché se zaregistrovat a lze to minimálně u dvou registrů udělat zdarma. Všechny registry nabízejí veřejné vyhledávání, takže kdokoliv najde psa a dokáže přečíst jeho čip, může okamžitě kontaktovat držitele psa.

Všechny organizace a dobrovolníci z oboru to vědí a první věc, kterou u nově nalezeného psa udělají je, že zkusí načíst čip a zadat jeho číslo do vyhledávání těchto registrů, aby mohli kontaktovat majitele. Do nového státního registru se ale soukromé útulky (byť často na základě smlouvy plní funkci těch obecních pro menší obce) nedostanou, nebo minimálně ne přímo. Mají obvykle nějakého spřáteleného veterináře, který se jim do registru může podívat, ale zkomplikuje jim to život.

Budoucnost soukromých registrů nicméně není růžová, protože se dá očekávat, že zájem o jejich služby opadne, když je tady státní registr, kam si registraci každý musí povinně zaplatit. Z tohoto pohledu je to nula od nuly pošla. Sice bude víc registrovaných psů, ale k informacím o jejich majitelích bude komplikovanější přístup z pozice nálezce.

Další ignorovaná povinnost množíren

Naopak proti množírnám nepomůže centrální evidence psů vůbec. Jedná se prostě o další povinnost, kterou budou bez jakýchkoliv následků ignorovat.

Už teď platí pro poctivé chovatele řada povinností: před předáním psa novému majiteli musejí štěně očipovat, naočkovat, vést spoustu evidence a dokumentace, zaregistrovat se do další speciální evidence, pokud mají více než dvě feny (a to i v případě, že jsou například kastrované) atd. A to jsou jenom povinnosti ze strany státu. Čistokrevný chov na ně klade další nároky, různé podle plemen a chovatelských klubů. Mám zkušenosti s chovem československých vlčáků a uchovnění feny (tj. splnění formálních nároků na to, aby štěňata mohla dostat průkaz původu) vyžaduje provedení genetických testů, bonitaci (zhodnocení povahy a vzhledu psa, zda odpovídá standardu a je vhodný pro chov), rentgen a jeho vyhodnocení na dysplazii kyčelních kloubů…

Množírny nic z toho nedělají už teď a dělat nebudou ani nadále, neexistuje efektivní způsob, jak je k tomu přimět. Už teď jsou štěňata z množíren předávána vesměs neočipovaná, často neočkovaná a příliš mladá. Že budou navíc ještě neevidovaná majitelům množíren jistě velké vrásky neudělá. Typický zákazník množíren je prostý člověk, který chce hlavně ušetřit, takže zpravidla nemá vůbec ponětí o tom, co by měl po chovateli požadovat.

Když potom nový držitel psa dovede k veterináři na očkování proti vzteklině (pokud to tedy vůbec udělá) a ukáže se, že pes není ani očipovaný, natož registrovaný, majitele množírny už nikdy nikdo nedohledá. Takže se pes naočkuje, nejspíš načipuje a možná zaregistruje (žádný veterinář nebude psa čipovat nebo registrovat proti vůli držitele) a majitel množírny je na svém.

Vynutitelnost? Nulová

Nové (ale začasté i ty staré) povinnosti uložené tímto zákonem jsou přitom u domácích mazlíčků prakticky nevynutitelné, a to nejenom pro majitele množíren, ale v podstatě pro kohokoliv.

Jediný orgán, který může plnění těchto povinností (očkování proti vzteklině, čipování, nově evidence) kontrolovat, je Státní veterinární správa. Ta kontroly provádí jenom výjimečně a na konkrétní údání. Podle odhadů je v ČR 2,2 miliónu psů a není v ničích silách je nějak namátkově kontrolovat.

Ostatně k tomu ani veterinární správa nemá zákonné zmocnění. Neexistuje nikdo, kdo by vás mohl na ulici se psem zastavit a zkontrolovat, zda je pes očkovaný nebo evidovaný (policie nebo obecní policie teoreticky může kontrolovat, zda jste zaplatili místní poplatek za psa, ale ani to se v nějaké zaznamenatelné míře neděje).

Třešničkou na dortu pak je, že veterinární lékař není při zápisu do evidence oprávněn požadovat prokázání totožnosti držitele psa. Vychází pouze z údajů sdělených držitelem, jejichž pravdivost není oprávněn jakkoliv ověřovat. Webová aplikace sice je propojena se základními registry, ale stačí vám znát jméno, příjmení, datum narození a v některých případech adresu libovolné osoby a můžete psa zaregistrovat na cizí osobu. Přičemž tyto údaje lze pro mnoho lidí (pokud jsou podnikatelé nebo třeba členové orgánů spolků) volně najít ve Veřejném rejstříku a řadě dalších zdrojů.

Údaje se navíc zapisují a mění pouze při novém očkování proti vzteklině, což je u nových vakcín klidně jednou za tři roky, takže spousta z nich bude zastaralých, nebo se na to může kdokoliv vymluvit.

Týraných psů neubude

Iluzorní je rovněž představa, že s evidencí psů ubude jejich týrání. V černých scénářích může naopak týraných psů přibýt. V první řadě je nerealistické předpokládat, že osoby dopouštějící se týrání psů je budou houfně registrovat, je to stejná story jako v případě množíren. A když pes registrovaný bude, může mu to být spíše ku škodě.

Protože zatímco dnes může zlovolný držitel anonymního psa v ideálním případě odevzdat anonymně do útulku, v horším případě někde nechat přivázaného, nově takovou možnost mít nebude. Lze tedy bohužel očekávat, že přibude nechtěných psů, které jejich majitel prostě zabije. Nebo je bude nadále držet v nevhodných podmínkách a zacházet s nimi nevhodným způsobem. Vyžaduje míru naivity neslučitelnou se zdravým rozumem předpokládat, že hrozba dohledání v evidenci tyrana přiměje k tomu, aby o psa láskyplně pečoval do konce jeho přirozeného života.

Centrální evidence psů je tedy typický legislativní kočkopes spáchaný podle hesla "mysleli jsme to dobře, ale málo". Ukládá pod drakonickými pokutami (teoreticky až padesát tisíc pro fyzické osoby, až 300 tisíc pro podnikatele a právnické osoby) další povinnosti a přidává náklady těm zodpovědným, aniž by jakkoliv realisticky znepříjemnil život těm nezodpovědným. Celkový přínos pro zvířata je přinejlepším diskutabilní, zato to odpovídá tradičnímu národnímu přístupu, kdy se věci řeší tím, že místo vymáhání stávajícího zákona do něj napíšeme novou šikanu, která se ovšem nebude vymáhat taky, nebo jenom selektivně.

Jedná se tedy o další z příležitostí, kde se hodí použít můj oblíbený výrok, jímž někdejší ruský premiér Viktor Černomyrdin komentoval výsledky tamní měnové reformy devadesátých let. Хотели как лучше, а получилось как всегда. Chtěli jsme to udělat co nejlíp, ale dopadlo to jako vždycky.