Na Twitteru teď běží "co byste vzkázali sami sobě když vám bylo dvacet, ve třech slovech". Upřímně, stručnost mi nikdy nešla. Napadá mě jenom "buy Bitcoin" a na to mi ještě jedno slovo zbylo. A to zatím nejzásadnější poznání, k němuž jsem ve věku od dvaceti do současných dvaačtyřiceti dospěl, se do třech slov nevejde.

Zjistil jsem, že nejvzácnejším aktivem které mám, nejomezenějším zdrojem který se těžko doplňuje, nejsou moje znalosti a dovednosti, životní energie nebo čas, ale moje nervy. Nebo možná trpělivost, snášenlivost, nebo jak se říká v angličtině "fucks to give". Čas a energii si najdu vždycky. Ale čas a energie vyplýtvané, to bolí víc. Vyplýtvané na věci, které jsou v lepším případě zbytné, v horším protismyslné a škodlivé. Trpělivost vyplýtvaná na hlouposti. Na snahu vyjít s lidmi, se kterými chci vyběhnout. Na kompromisy o kterých vím že jsou špatné.

Existuje populární rčení "pracuji do výše svého platu". Práce mi nevadí, na něčem smysluplném jí s radostí odvedu spoustu. Ale někdy před deseti lety jsem prošel osvícením a přetavil jej v zásadu "rozčiluji se do výše svého honoráře". A pokud žádný nedostávám, nerozčiluju se vůbec. Je to my way or the highway.

Spoustu věcí dělám zadarmo, bez nároku na odměnu. Nestěžuju si, dělám to rád. Přináší mi to jiné věci, kvůli kterým to dělám. Ale ve chvíli, kdy musím začít dělat kompromisy které nechci, spolupracovat s lidmi kteří jsou mi nesympatičtí... My way or the highway. Když dělám něco zadarmo, bude to po mém, nebo to nebude vůbec. Nepříjemnosti jsem ochoten snášet, pokud mi dobře zaplatíte.

Z tohle poznání, tuhle zásadu bych předal svému dvacetiletému já. Akorát ji nedokážu zkrátit do třech slov.