Zkrácená verze tohoto textu vyšla dnes v Hospodářských novinách

Společnost Huawei se dostává po celém světě do nezáviděníhodné situace: řada států s ní nechce nic mít a byla by ráda, kdyby jejich mobilní operátoři stavěli 5G sítě s někým jiným. V čele boje proti čínské telekomunikační společnosti stojí Spojené státy a záležitost je pro ně natolik důležitá, že vynesla Andreji Babišovi pozvání do Bílého domu a centrály CIA. Tedy do míst, kam by se kontroverzní a trestně stíhaný premiér nevýznamné země jinak podíval jenom stěží.

Nejnověji Huawei způsobil menší rozkol mezi USA a Německem. Německo dostalo na diplomatické poměry dosti ostrou zprávu, která varuje před omezením sdílení strategických (výzvědných) informací, pokud ze svých sítí nevystrnadí Huawei. Není to ovšem zdaleka poprvé: už před měsícem v Maďarsku - kde má Huawei docela silnou pozici - americký ministr zahraničí Mike Pompeo varoval, že USA omezí spolupráci se zeměmi, které budou nadále s Huawei obchodovat.

Proč je Huawei, jedna z největších firem svého druhu na světě, najednou pária? Celý problém má několik vrstev a abychom na něj nahlédli v úplnosti, musíme je zvážit všechny najednou.

V první řadě je neoddiskutovatelné, že výrobky Huawei představují bezpečnostní riziko. Což není pojem vágně rétorický, ale odborný, se zcela jasně definovaným obsahem. Označení za bezpečnostní riziko neznamená, že by v produktech firmy byla nějaké konkrétní zranitelnost, o které by existovaly nezvratné důkazy, která by způsobovala nějaké známé konkrétní problémy nebo byla dokonce již v minulosti zneužita k útoku. Znamená prostě možnost, že by to mohlo v budoucnu nastat.

V oboru (nejen) kybernetické bezpečnosti a ve fázi prevence zejména se jenom zřídka pracuje s nezvratnými a jasnými důkazy. Místo toho pracujeme s pravděpodobnostmi. Málokdy můžeme vycházet z toho, co se stalo. Namísto toho uvažujeme, co by se mohlo stát. Jak velká je pravděpodobnost, že dojde k problému a jaká by byla jeho velikost. Jak dalekosáhlé by mohly být škody, jak snadné by bylo je napravit nebo vůbec zjistit, že k nim došlo... Existují sofistikované metodiky na "řízení rizik", jejichž cílem je umožnit organizacím - potenciálním obětem - stanovit, jaká míra rizika je pro ně přijatelná a od jaké míry je nutné se proti němu chránit.

Historie společnosti Huawei (a podobně i ZTE, která je v téže situaci, ale je méně známá a proto se o ní tolik nemluví) je... pohnutá. Její vznik i růst, minulost, současnost i budoucnost jsou těsně spojeny s čínským státem a s režimem, od kterého ji nelze nijak oddělit. Je naprosto jisté, že vyjde potřebám režimu plně vstříc, je jeho pevnou součástí. Pochybovat o tom je naprosto stejné, jako pochybovat o spolupráci a provázanosti Omnipolu a československého státu v dobách studené války.

Nic na tom nezmění ani prohlášení ředitele Huawei pro ČR a SR, Radoslawa Kedzii, že je připraven porušit čínské zákony a zastavit činnost firmy. Ředitel místního zastoupení je v tomto pohledu nedůležitá figurka, která může s naprosto čistým svědomím říkat cokoliv. Jeho spolupráce při špionáži a kybernetickém boji není nijak potřebná a nemá žádné relevantní pravomoci. Prohlášení v rozhovoru pro DVTV je čistou marketingovou mlhou bez jakéhokoliv věcného obsahu.

Bez Huawei se ale telekomunikační společnosti - a nejenom české - dokážou obejít jenom obtížně, a to hned z několika důvodů. Prvním je, že se zde nebavíme o pár mobilních telefonech za pár tisíc, ale o velkých technologických celcích za miliardy. Nebavíme se o krabičce, kterou lze vyměnit ze dne na den, ale o složitých zařízeních pro páteřní telekomunikační sítě, u kterých by výměna trvala v lepším případě měsíce, v realistickém scénáři několik let.

Další problém spočívá v tom, že Huawei dnes představuje technologickou špičku. Zejména v oboru 5G sítí, ale když na to přijde, ani ty jeho mobily nejsou špatné. Je to důkazem funkčnosti bezohledného, ale v mnohém obdivuhodného, čínského pragmatismu.

Ren Zhengfei
任正非 (Ren Zhengfei), Huawei CEO | Foto: Huawei Press via Flickr

Koncem osmdesátých let minulého století byla Čína neuvěřitelně technologicky zaostalá, byla na tom v mnoha ohledech ještě podstatně hůře, než komunistickým režimem zdevastované Československo a další země východního bloku. Její vedení si to uvědomovalo a bylo připraveno s tím něco dělat. Firmu Huawei založil v roce 1987 Ren Zhengfei, zástupce velitele ženijních jednotek čínské armády. Říká se, že 8,5 miliónu dolarů na rozjezd mu poskytla státní banka, ale firma to popírá. Jisté ovšem je, že ač firma začala s dovozem zahraničních telefonních ústředen, rychle vybudovala vlastní vývojové oddělení, které je reverzním inženýrstvím zkoumalo a nakonec začalo vytvářet jejich vlastní kopie. Jejich důležitým odběratelem a klíčovým zákazníkem firmy se staly státní organizace a zejména armáda.

Huawei si prošlo svou fází průmyslové špionáže a dalších nehezkých věcí, ale dnes nekopíruje. Tvoří světovou špičku. Jedná se o největšího dodavatele technologicí pro mobilní sítě na světě a v 5G technologiích má takový náskok, že bez něj dost dobře nelze 5G sítě budovat.

To je z dlouhodobého hlediska větší nebezpečí, než nějaké hacky a backdoory: technologická závislost na někom, kdo je a bude z globálně politického hlediska naším protivníkem. I tento aspekt v současné situaci hraje významnou roli. Nicméně nelze zůstat u toho, že řekneme "Huawei ne". Musíme vybudovat životaschopnou alternativu.

Tím "my" rozumím nejenom Českou republiku, ale západní civilizaci jako takovou. Většina jejích obyvatel vnímá Čínu jako podřadnou zemi, ve které miliardy špatně placených šikmookých skřítků v manufakturách vyrábějí to, co vymyslel bílý muž v Evropě a Silicon Valley. Tak tomu bylo před několika desítkami let, ale Čína se - na rozdíl od České republiky - s pozicí levné montovny nesmířila a masivně investovala do vzdělání a technologického rozvoje. Huawei je možná největší, ale zdaleka ne jedinou čínskou firmou, která ve svém oboru představuje špičku. Shenzhen je město budoucnosti, je tím, čím bylo v minulosti Silicon Valley.

V oblasti vývoje elektronických komponent - vývoje, nejen výroby - telekomunikací, nanotechnologií, umělé inteligence, augumented reality... tady všude se Čína západnímu světu nejenom vyrovná, ale zdaleka ho předstihuje. Zatímco u nás se debaty o vzdělávání omezují na inkluzi, opětovné zavádění dílen a nahánění mladých lidí na učňáky, Čína vytvořila funkční systém vzdělávání ve STEM oborech a její školní systém chrlí velké množství absolventů, kteří jí pomohli překonat handicap Maova Velkého skoku a Velké proletářské kulturní revoluce.

Huawei RD
R&D Center at Huawei Global Headquarters in Shenzhen | Foto: Huawei Press via Flickr

Často se také mluví o obchodní válce mezi Čínou a USA a mnohdy jsou varování před čínskými výrobci zlehčována jako pouhá manipulativní taktika v této válce. Bylo by chybou takovému pohledu podlehnout. Varování tohoto typu bezpečnostní komunita vydává již více než deset let. Již hluboko v dobách předchozí administrativy, která na jakýkoliv odpor vůči asijskému gigantovi neměla ani nervy, ani odvahu a v neposlední řadě na něm neměla zájem. Historie nás učí, že taková varování jsou zpravidla brána na lehkou váhu, dokud nenastane nějaký zásadní průšvih, nebo dokud se nehodí jako nástroj politického boje.

"My jsme vám to říkali" je neoficiálním mottem všech tajných služeb na světě a správné zvládnutí hlubokého povzdechu a dramatického zakoulení očina základním kvalifikačním požadavkem jejich ředitelů. Trumpova obchodní válka jenom těmto varováním dala zuby a umožnila na ně reagovat. Jsou jejím nástrojem, ale nejsou jejím dítětem.

Komplexnost celého problému znemožňuje aplikovat rychlá, jednoduchá a levná řešení. Politický a bezpečností rozměr zase zcela vylučuje jakékoliv náznaky spravedlnosti a fair play, protože i kdyby firma byla křišťálově čistá, bezpečnostním rizikem zůstane.

Bylo by hezké, kdybychom si dokázali z historie technologického rozvoje Číny a jejich společností vzít ponaučení. Zrušili nesmyslné regulace a omezení, čímž bychom podpořili rozvoj a podnikavost západního světa. Nicméně tolik optimismu, abych v to doufal, v sobě najít nedokážu. Mnohem pravděpodobnější je, že heslo "ex oriente lux" nabude nového významu a špička technologického vývoje se pro nejbližší budoucnost posune na východ - a promptně vytvoří společnost, v porovnání se kterou bude román 1984 romantickou utopií.