Alexandr Mitrofanov se v komentáři pro ČRo pozastavuje nad vzrůstající mírou nenávisti v české společnosti, nad jejími přičinami. Mimo jiné píše:
Všem přece rodina a škola vštípily, že s lidmi je třeba vycházet co nejméně konfliktně. „Nevíš, čím se tenhle člověk může stát zítra“, „máš to zapotřebí?“, „od toho jsou jiní, já se budu starat hlavně o sebe a rodinu“ a další podobné formulky zcela jistě každý zaslechl a to opakovaně.
Myslím si, že má pravdu a že právě tohle je jedna z příčin problémů, které zažíváme. Modla "nekonfliktnosti" a snaha "nikomu neublížit" zašla příliš daleko.
Znám takových případů ve svém okolí spoustu. Hodní a nekonfliktní lidé, kteří mlčky a pokorně snášejí tu větší, tu menší životní příkoří. Přesně tak, jak jim rodina a škola vštípily. Jenomže něco takového nejsou schopni dělat věčně. Jednoho dne se něco změní.
Někdo se stáhne do fantazijního světa. V tom reálném funguje jenom na autopilota, aby se neřeklo, aby neumřel hlady. A žije ve virtuálním světě. Světě seriálů, počítačových her, literárních postav...
Někdo se psychicky zhroutí. Někteří tiše a všimnou si toho jenom jejich blízcí. Jiní tak, že musí zasáhnout lékařská věda a prášky.
Někdo začne kolem sebe střílet. Jiní propadnou drogám nebo alkoholu.
Občas se stává - a je to jedna z lepších variant - že si dotyčný řekne "a dost!", začne si napřimovat páteř a dá to důkladně sežrat lidem ve svém okolí. Někdy těm, kdo jsou příčinou alespoň části jeho frustrací. Někdy prostě těm, kdo jsou zrovna kolem. A odnesou si to za spolužáky, kteří se dotyčnému v dětství smáli. Za pitomé učitele. Za holku, která ho v tanečních s výsměchem poslala do háje. Za kolegy, kteří řádně nedělají svou práci i za toho prodavače ve večerce, který dotyčnému vrátil o dvacku míň. Někdy mu to zůstane, ale většinou se po pár dnech vše vrátí do starých kolejí. Až do dalšího výbuchu.
Myslím si, že tohle všechno vidíme v celospolečenském měřítku. Vidíme masy lidí, kteří se léta pečlivě vyhýbali konfliktu, jak je to škola a rodina učila. A teď si po letech frustrace rovnají páteř. A cítí se bezpečně, protože jich je hodně. Bude nás víc, nebojíme se vlka nic.
Myslím si, že naše civilizace je nemocná právě tím, že se za každou cenu vyhýbá konfliktu. Že lidé nejsou připraveni čelit jakékoliv agresi, byť jenom verbální. Že místo jasné obrany nosí frustraci v sobě, dusí ji, dokud to jenom jde.
Tohle je schopnost, kterou jsem nikdy neměl. Konfliktů jsem se nikdy nebál. Nenechám křivdu - ať už domělou nebo skutečnou, to není důležité - aby ve mně rostla, aby mne dlouhodobě spalovala. Ozvu se hned a razantně ve chvíli, kdy je křivda ještě malá a má řešení. Vztekám se sice docela často, ale většinou nijak závažně. Pravda, cílům mé momentální nelibosti to možná bude připadat jako obrovský výbuch vzteku, ale já se doopravdy naštvu jenom velice, velice zřídka.
Možná, kdyby se touhle zásadou řídilo vic lidí, měli bychom ve veřejném prostoru víc facek, ale méně šibenic po náměstích.