Říká se, že nejefektivnější formou vlády je osvícená diktatura, jejíž zásadní problém spočívá v tom, že nejpozději ve druhé generaci přestává být osvícenou. S trochou jedovatosti se dá toto pravidlo vztáhnout na ty z českých úřadů, které mají hlídat úřady ostatní.

Kontrolní mechanismy všeho druhu nám prostě nejdou. Těžko říct, zda je to neschopností nebo politickou neochotou, ale nezávislé kontrolní mechanismy mají na území českého státu krušný život, pokud je jim vůbec dopřáno vzniknout. Existují tři zvláštním zákonem zřízené nezávislé instituce, které mají tou či onou formou dohledovat všechny ostatní. Jsou jimi Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad pro ochranu osobních údajů a Veřejný ochránce práv vulgo ombudsman.

Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) měl našlápnuto dobře. Jeho první prezident Lubomír Voleník požíval všeobecné úcty. Nesahala sice tak daleko, aby jeho úřadem odhalené zlořády vyústily v nápravu nebo nedej bože potrestání viníků, ale to je úkol hodný Herkula. Veřejné upozornění na zlořády je asi tak nejlepší účinek, ve který můžeme doufat. Po Voleníkově smrti v roce 2003 zůstala jeho funkce neobsazena. Až po dvou letech, v říjnu 2005, se novým prezidentem NKÚ stal bývalý zástupce hejtmana Vysočiny Františel Dohnal. Za jeho vedení úřad výrazně zvýšil oblibu očích politiků a zbavil se devadesáti procent dřívější dobré pověsti. Excesy páně Dohnalovy vedly zatím k většímu množství trestních oznámení.

Bděním nad naším soukromím jest zákonem 101/2000 Sb. pověřen Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). Já k němu mám vzhledem k jeho oboru činnosti vztah celkem vřelý, ale jsem spíše výjimkou. Mám pocit, že většině těch, které by měl kontrolovat, je bližší spíše názor mé jakovlčice, která pravidelně a s viditelným požitkem močí na kočičí hlavy před jeho sídlem v ulici Podplukovníka Sochora na Letné. Ochrana soukromí je bohužel v českých zemích nechtěným dítětem, čemuž jsem se již obsáhleji věnoval ve svém starším článku. Prvním předsedou ÚOOÚ byl při jeho zřízení zvolen Karel Neuwirt. Svého úkolu se zhostil dle mého soudu s úspěchem a v prostředí nezájmu nebo nepřátelství si jeho úřad vydobil obstojnou pozici. V roce 2005 jej nahradil někdejší pražský primátor Igor Němec, proslulý zejména nezvládnutím krizové situace v povodněmi postižené metropoli. Prohlásit jeho působení v čele ÚOOÚ za přírodní katastrofu by bylo rozhodně přehnané, nelze se ovšem zbavit dojmu, že ÚOOÚ v dané situaci spíše přežívá, než buduje, a žije z podstaty.

Poslední z trojice jmenovaných je Veřejný ochránce práv. Tento úřad osiřel před deseti dny, kdy v Brně zemřel Otakar Motejl. Těšil se všeobecné úctě, o čemž výmluvně svědčí skutečnost, že i Jiří Paroubek si ho bral do huby jenom zřídka. Disponoval též morální autoritou – v kraji to vlastností vídanou tak zřídka, že se odsouvá málem do pozice legend. Což je velmi, velmi smutné, protože kdo jiný by morální autoritu měl mít, než veřejný ochránce práv. Jeho faktické pravomoci jsou pramalé, jediná jeho síla spočívá v možnosti upozornit na negativní jev a doufat, že morální autorita jeho a jeho úřadu povede k nápravě.

Jméno nového ombudsmana zatím neznáme. Zatím jsme se dočkali pouze zvěstí, podle kterých by sociální demokracie ráda na toto místo instalovala někdejšího ministra vnitra Františka Bublana. Na jazyk se při této představě derou slova mnohá. Z těch publikovatelných například "potěš koště" či úsloví o kozlovi zahradníkem.

Kde vzít a nekrást? Kde vzít člověka s patřičnou erudicí, schopností mít a jasně formulovat názory a citem pro spravedlnost? Napadají mne pouze dvě jména, shodou okolností obě ženská. Nabízející se volbou je někdejší zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, která by snad byla schopna pokračovat v nastoleném trendu.

Zcela jinou, a mnohem ráznější, podobu práci veřejného ochránce práv by jistě dala moje druhá kandidátka, jejíž zvolení je ovšem čistě z říše snů. Advokátka Klára Veselá-Samková. Zjevně kromě znalosti práva oplývá též citem pro spravedlnost a schopnost mít a jasně formulovat názory jí také upřít nelze.

Vzhledem k tomu, že se volba Motejlova nástupce s největší pravděpodobností stane předmětem povolebních tahanic, nezbývá, než doufat, že alespoň na třetí pokus se podaří překonat problém druhé generace.