Můj kamarád Max říká, že jsou lidé, kterým osud postupně, přesto důrazně, sděluje, že by neměli vlastnit motorizovaný dopravní prostředek. Občas se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že možná mluví o mně.
Zatímco většina chlapců v dětství tápe a při představě své životní dráhy volí romantická povolání jako kosmonaut, popelář nebo policista, já měl od malička jasno: budu nádražákem. Rodinná tradice tomu ostatně napomáhala, otec i děd u dráhy. Auto jsme nikdy neměli a nikdo z rodičů neměl řidičský průkaz. Na co, když všude můžeme jet zadarmo s režijkou, že ano.
Ajznboňákem jsem se nakonec nestal. Nicméně není přílišnou nadsázkou říct, že do svých osmnácti let jsem v autě neseděl. Tak možná jednou ročně, když nás svezl někdo ze známých. Dopravním ruchem jsem byl nepolíben, mimo jiné též proto, že na kole jsem se nikdy jezdit nenaučil a nikdy jsem po tom netoužil.
S touto mentální výbavou jsem, čerstvě odmaturovav, nastoupil do autoškoly. Původní plán byl, že využiji času, který mám k dispozici, a mezi ukončením školy střední a zahájením školy vysoké získám řidičské oprávnění. K čemu mi bude dobré, když auto nemáme a patrně ani nikdy mít nebudeme, jsme nijak zvlášť neřešili.
S odstupem času mohu prohlásit, že na mé pohnuté řidičské historii je jistým způsobem podepsala i ona autoškola, ve které jsem se poprvé posadil za volant. Implicitně předpokládali, že každý osmnáctiletý kluk v zásadě umí řídit a že si jdeme jenom pro papíry a naučit se vyhlášku. Že to byla chyba se ukázalo hned při mé první jízdě.
Pamětliv instrukcí „zařaď jedničku, zmáčkni spojku a plyn a pak spojku pusť“ jsem tak učinil. Že pedály není nutno mačkat až na doraz mému informatickému binárnímu mozku došlo až poté, co se auto ladným skokem přesunulo o pozoruhodný kus kupředu a nabouralo jiný vůz téže autoškoly. Svým způsobem to lze považovat i za službu veřejnosti. Díky mně se o správném postupu startování motorového vozidla dozvědělo obyvatelstvo několika přilehlých čtvrtí, na jejichž území byl poněkud exaltovaný hlasový projev instruktora zcela zřetelný a srozumitelný. Možná, že zrušení dvou aut zároveň při první možné příležitosti bylo jedním z oněch důrazných sdělení, o nichž byla řeč prve.
Dvanáct let přikrylo průběh mého řidičského výcviku milosrdným oparem zapomění. Vynořují se z něj pouze jednotlivosti. Například to, že se mnou nakonec jezdil pouze majitel autoškoly osobně, protože všichni jeho zaměstnanci argumentovali, že je neplatí dost na to, aby sedali do auta s magorem, co nemá pud sebezáchovy. Onen dobrý muž byl majitelem vychrtlé postavy a dlouhých chlupatých rukou, které se mu náramně hodily, když se v excitovaných okamžicích sápal po volantu. Kromě nich oplýval i poněkud cholerickou povahou. V tomto ohledu jsme se výtečně doplňovali. Obyvatelstvo jsme nejenom shora popsaným způsobem vzdělávali, ale též obveselovali. Scéna, při níž mne instruktor honil na nejrušnější křižovatce města kolem dokola auta a řval na mne, že mne zabije, jistě rozjasnila nejednu líc.
V tomto harmonickém rozpoložení jsme se dopracovali až k závěrečným zkouškám, k nimž jsem byl připuštěn s povzbuzujícím konstatováním instruktora, že v den, kdy já dostanu řidičák, on ten svůj odevzdá. Teoretickými zkouškami jsem prošel s vlajícími prapory, plným počtem bodů a během prvních dvou minut časového limitu.
Praktická zkouška mne zavedla na silnici pro motorová vozidla. Padla mha. Zkušební komisař na zadním sedadle důstojně děl: „rozsviťte příslušná světla“. Což o to, která že světa jsou ta příslušná, to jsem věděl. Ale nikdo mi nikdy neřekl, jak se zapínají. Patrně to nestihli, zaneprázdněni nedůležitými instrukcemi o správné technice řazení a nejapnými poznámkami o tom, že jezdit vlevo se u nás přestalo už za Hitlera. Jsa od zkoušky vcelku právem vyhozen, byl jsem tázán, co bych dělal v reálné situaci, nucen zapnout světla. Odvětil jsem, že bych odstavil vozidlo na krajnici a podíval se do manuálu. Poté, co se zkušební komisař probral ze záchvatu smíchu odvětil se suchým humorem, že by patrně bylo vhodnější najít lepší řešení, než zastavit neosvědlené auto v mlze na dálnici a listovat v příručce. Pravda, takto podáno má mé řešení jisté slabiny.
Další pokus o získání řidičského oprávnění jsem vykonal o několik týdnů později. Byl jsem vyzván, abych couváním zaparkoval na sídlištním parkovišti, na kraji prudkého srázu směrem ku výpadovce na Prahu. Tak si tak couvám, couvám a najednou slyším jakýsi divný zvuk. Ze zkušenosti jsem věděl, že divné zvuky jsou v podobných případech úkazem nežádoucím. Má hypotéza byla podporována též pohledem na instruktora vedle mne. I rudnoucí tvář spoluobyvatele kovové rakve na kolečkách se empiricky ukázala být jevem zhusta negativním. Zastavil jsem tedy, ale divné zvuky nepřestávaly, což mne uvedlo ve zmatek. Na jednu stranu jsem byl přesvědčen, že když auto stojí, jsem v celé situaci nevinně. K infarktu pracující instruktor vedle mne, sápající se mi po hrdle a zadržován jenom bezpečnostním pásem (se mnou si nikdy nedovolil jezdit nepřipoutaný) však naznačoval opak.
Vystoupil jsem a zjistil, že jsem nacouval do velkého popelnicového kontajneru na kolečkách, který jsem z již popsaného srázu shodil dolů na onu výpadovku. Jenom díky legii strážných andělů, která byla připravena v pohotovosti, kdykoliv jsem sedl za volant, se nikomu nic nestalo.
Jestli jsem tuhle zkoušku udělal nebo ne, to jsem se nikdy nedozvěděl. Naznal jsem, že za daných okolností bude bezpečnější místo opustit a volným, leč poměrně rychlým krokem jsem se vydal k domovu. Už nikdy jsem nezískal odvahu do té autoškoly znovu zavolat, abych si domluvil třetí termín zkoušky. Smířil jsem se s tím, že pro účastníky silničního provozu, včetně mne samotného, bude bezpečnější, když Valášek řidičák mít nebude.
(pokračování příště)