Mysh mi připomněla (a weblog potvrdil), že dnes je tomu přesně rok od chvíle, kdy do naší domácnosti přibyla Esta - fenka československého vlčáka. Vhodná záminka k tomu, abych se jal sčítat zisky a ztráty.
Ztráty
Po několika letech Alrauniných historek jsem byl v zásadě připraven na kompletní demolici obydlí. Tím spíše mne překvapilo, že kolonka ztrát není nijak přeplněná. Esta sežrala několik (no dobrá, několik desítek) tkaniček do bot. To je spíš Myshí problém, já tkaničky v botách nemám. V zájmu spravedlnosti mi čuba tedy rozkousala asi čtvery pantofle.
Obzvláště zábavná historka je ta, ve které Esta překousala naši domácí páteřní síť. Ještě že nemáme produkční servery doma, už si představuju tu omluvu:
Vážení zákazníci,
omluvte prosím neplnánovaný výpadek služeb sítě Altair Communications. Páteřní síť nám sežral vlčák.
Děkujeme za pochopení a omlouváme se za vzniklé komplikace.
Stále zahalen tajemstvím zůstává technologie, jakou se té bestii (myslím tuhle, ne tuhle) podařilo překousat napájecí kabel od DVD přehrávače a následně prodlužovák, aniž by jí to jednak usmažilo čenich a druhak vyhodilo pojistky. Život je prostě plný malých tajemství.
Kdybych před tím ještě nějaké měl, mohl bych do kolonky ztrát zapsat i "iluze". Že se lidi hádají o funkce tam, kde jde o peníze, bych i docela chápal. Že se to mele i ve vlčáčím klubu, kde z toho každý má jenom vydání, jest mně záhadou.
Zisky
Je mi až trochu stydno že to sem píšu, ale jako zisk mohu nepochybně zaznamenat i to, že mne po asi pěti letech něco donutilo vstát od počítače. S čubou jsem minimálně hodinu denně venku, což je můj životní rekord. Má to ten pozitivní efekt, že nyní dokáži prostřednictvím kloubů měnit vzájemnou polohu tělesných součástí, jejichž vztahy jsem dlouhá léta považoval za neměnné.
Pravda, venčení má i méně světlé chvilky. Jednou z nich byla příkladně ta, kdy mi v rámci divokých hrátek pointer podrazil nohy, třicetikilový ridgeback přeběhl po břiše a v okamžiku kdy jsem se pracně zvedal se moje vlastní vlčanda rozhodla že je ta pravá chvíle se mi zakousnout do ucha...
Zrakové pole koně má asi 330 stupňů u člověka je to něco přes 200. Předpokládám že spíše než nomen omen to bude vlastnictvím československého vlčáka, že se mé zrakové schopnosti přibližují spíše koňskému standardu. Zejména některé tvary, jako příkladně potenciálně průserové psy, jsem schopen vnímat na vzdálenost až 100 metrů a za zády.
V neposlední řadě jsem získal pár nových přátel. A ostatně, díky bohu i za ty nepřátele, protože střez se dne, kdy nebude na co nadávat.