Pixy se pobuřuje nad skutečností, že stát věnoval na pomoc obětem tsunami v Asii jenom deset miliónů, méně než jeho vlastní občané. Mne pobuřuje, že dal i těch deset miliónů. Tím spíše, že doprava této pomoci stála víc, než pomoc sama.

Je zcela v pořádku, že se občané svobodně rozhodnou pomoci svými penězi nějaké neziskové aktivitě. Nebo také nerozhodnou, s ohledem na své osobní preference a názory ohledně smysluplnosti daného úmyslu. Principiálně se mi ovšem nelíbí, že o něčem takovém rozhoduje v mém zastoupení a z mých peněz vláda, jedná-li se o oblasti a občany mimo její pravomoc - zvláště když sama má svých problémů požehnaně.

Jsem ovšem zároveň realista a je mi jasné, že současné mezinárodní politické klima je takové, že skoro nejde nedat. V tomto kontextu tedy oceňuji, že se vláda omezila na víceméně symbolické gesto.

Mohu zodpovědně a se vší vážností prohlásit, že oněch sto šedesát tisíc mrtvých z titulku Pixyho článku jest mně osobně srdečně ukradeno, o deseti tisících nemluvňat nemluvě.

Důvodů k tomu mám několik:

Jeden mrtvý je tragédie, milión mrtvých je statistika. Tento - tuším že Stalinův - výrok je hluboce pravdivý. Možná jsem příliš velký cynik, ale sto tisíc mrtvých je prostě příliš vysoké číslo, než abych pro ty lidi dokázal ronit slzy. Tím spíše, jedná-li se o sto tisíc lidí, které jsem v životě neviděl, z místa na druhém konci zeměkoule.

Existuje celá řada problémů, které považuji za závažnější a vzhledem k prostředí ve kterém žiji za aktuálnější. Když už zůstanu u velké vody, raději podpořím místní ZOO.

Mimo jiné i proto, že jsem možná výjimka, ale vyloženě nesnáším citové vydírání. Pokud se se mne snaží někdo vytáhnout peníze či jakoukoliv pomoc dojemnými historkami (nejlépe o dětech), probouzí ve mně spíše agresivitu než cokoliv jiného.

Pokud má organizace poskytující humanitární pomoc fungovat s rozumnou efektivitou, musí fungovat na základě profesionality a rozumu, ne emocí. Na rozumné požadavky jsem ochoten reagovat: potřebujeme to a to, abychom mohli dělat to a to - konec. Chápu, že taková argumentace asi neplatí na většinu obyvatelstva a že je efektivnější útočit na city (i když sama činnost je racionální), ale v mých očích se takový spolek automaticky deklasuje.

Snažím se v mezích svých možností pomáhat neziskovým aktivitám kolem sebe. Těm aktivitám, které vedou lidé, ke kterým mám důvěru na základě osobní známosti nebo jejich výsledků.

Takže radši přispěju na žrádlo vlkům v pražské ZOO. Pokud to chcete udělat taky, pošlete třicetikorunovou SMS s textem "DMS ZOO VLK" na číslo 87777.