Kromě psaní klasických ASP.NET stránek (ASPX) je možné webové aplikace psát ještě "o úroveň níž", tedy pomocí HTTP handlerů a modulů. Je to jediná možnost jak implementovat některé funkce a nejpraktičtější možnost jak implementovat mnohé jiné. V tomto spíše teoretickém článku si povíme, jak vlastně funguje komunikace .NET s Internet Information Services a kde do toho můžeme jako programátoři zasahovat.

Jak funguje web server

Web server komunikuje s okolím prostřednictvím protokolu HTTP. Velmi zjednodušeně transakce probíhá nějak takhle:

  1. Klient se připojí na server a řekne "chci z webu www.aspnet.cz soubor /_gfx/mvp.png". Server se podívá do své konfigurace a zjistí, že WWW root pro server jménem www.aspnet.cz ukazuje do fyzického adresáře C:\InetPub\wwwroot\, a že se tedy požadovaný soubor nachází na fyzické cestě C:\InetPub\wwwroot\_gfx\mvp.png. Na základě shora uvedeného zjištění uchopí předmětný soubor, pošle ho klientovi a ukončí spojení.

Pokud bychom napsali web server podle výše uvedených zásad (což je triviální), sice by fungoval, ale uměl by posílat jenom statické stránky, předávat soubory bez jakékoliv další funkcionality.

A proto se už v dobách, kdy byly počítače dřevěné a šlapací, objevily takzvané CGI skripty. Jejich princip je geniálně jednoduchý: pokud byl požadovaný soubor program, tak místo aby se odeslal klientovi, spustil se a klientovi se poslal jeho výstup. Programování webových aplikací tímto způsobem má pravda i své výhody (je jednoduché pro někoho, kdo umí programovat klasické konzolové aplikace), ale nevýhody často převažují: nízký výkon, komplikovaná údržba, možné ohrožení bezpečnosti...

Proto spatřila světlo světa technologie ISAPI. S jistým zjednodušením jest možno říci, že se jedná o univerzální technologii, která umožňuje předávat HTTP požadavky rozličným komponentám (říká se jim ISAPI filtry), aby si s nimi poradily jak umí.

Klasickým případem z internetového dávnověku může být technologie SSI: Vložením speciální direktivy (pokud mne paměť neklame, je to <!--#include file="jmenosouboru"-->) do HTML souboru bylo možno na straně serveru vložit do HTML kódu jiný soubor (příkladně vždy se opakující navigaci) a výsledek odeslat.

ISAPI v IIS 6

Od té doby se technologie poněkud vyvinula a na vrcholu je nyní technologie .NET. Podíváme-li se na Microsoft Internet Information Services 6.0 (web server ve Windows 2003), zpracovávají se HTTP požadavky na .NET aplikace nějak takhle (klepnutím na obrázek otevřete jeho větší verzi):

Schéma zpracování HTTP požadavku v IIS 6 - popis v textu

Na samém počátku je IIS. Jeho konfigurace je uložena v Metabázi (fyzicky se jedná o soubor %SYSTEMROOT%\System32\inetsrv\MetaBase.xml). Kromě mnoha jiných je tam také uložena informace který virtuální server (určený kombinací IP adresy, portu a hostname) ukazuje na kterou oblast (složku) disku a jaké ISAPI moduly se mají na jaké soubory aplikovat.

Posledně zmíněné nastavení je závislé na příponě serveru. IIS tak mapuje soubory s příponou .asp na ASP.DLL (ISAPI filtr pro klasické ASP 3.0), soubory s příponami .aspx, .ascx, .asmx  a podobně na ASPNET_ISAPI.DLL (totéž pro ASP.NET), výše zmíněné server-side includes soubory .shtml, .shtm a .stm na SSINC.DLL a podobně.

Z výše zmíněného vyplývá, že ASP.NET engine (a tedy ani vaše aplikace) se nedozví o požadavcích, které byly učiněny na soubory, jejichž přípony nejsou namapovány na ASPNET_ISAPI.DLL. Veškeré techniky popsané v tomto článku, jakož i v jeho pokračováních, tedy můžete použít jenom na soubory s mapovanými příponami. Pokud tedy chcete např. napsat HTTP handler který bude automaticky zmenšovat JPG obrázky, musíte příponu .jpg namapovat v konfiguraci IIS stejně jako např. .aspx.

Wildcard application maps

IIS 6.0 přináší novinku, která umožňuje výše zmíněné omezení obejít - wildcard application maps. Pomocí ní můžete nastavit, aby se veškeré požadavky zpracovávaly prostřednictvím nějakého ISAPI filtru. Pokud tedy nastavíte toto mapování na ASPNET ISAPI filtr (C:\WINDOWS\Microsoft.NET\Framework\v1.1.4322\aspnet_isapi.dll), budou se veškeré požadavky zpracovávat pomocí ASP.NET engine a budete do nich moci zasahovat.

Shora uvedenou technologii používá např. můj systém SilverWolf (živé nasazení příkladně v mé fotogalerii), když automaticky generuje HTML a náhledy při požadavcích na adresáře, obrázky nebo soubory s příponou .xhtml.

Pokud chcete pro daný web wildcard mapping nastavit, otevřete si v IIS Manageru jeho vlastnosti a na záložce Home directory klepněte na Application Settings -> Configuration. Kromě obvyklého mapování máte možnost přidat i wildcardové. Pokud zrušíte zaškrtnutí pole Verify that file exists, nebude IIS ověřovat ani zda požadovaný soubor existuje, než zavolá ISAPI engine.

ASP.NET Pipeline

Rozhodne-li se IIS že o blaho zadaného požadavku by se měl dále přičiniti ISAPI engine pro ASP.NET, může do toho začít mluvit vaše aplikace. Zde totiž ztrácí svou konfigurační moc metabáze a získává ji konfigurace .NET, jmenovitě soubory Machine.Config a Web.Config. Zjednodušeně řečeno: Machine.Config nastavuje parametry pro celý server, Web.Config může pro určitou aplikaci tato nastavení doplnit či přepsat. Pokud tak neučiní, použijí se nastavení z Machine.Config. Pomocí těchto souborů můžete, jak si povíme v následných článcích, do hry zapojit vlastní HTTP moduly a handlery.

GLOBAL.ASAX a HTTP moduly poprvé

Jako první se odpálí patřičné události (znáte lepší překlad pro *firing event? *;-) definované v GLOBAL.ASAX - typicky se jedná například o oblíbenou událost BeginRequest a podobně.

Dále přijdou na řadu zkonfigurované HTTP moduly. Pro tento okamžik si je můžete představit jako nezávislé knihovny (aplikace o nich fakticky nemusí vůbec vědět a nemůže jim do činnosti moc mluvit), které se napojí na události aplikace a dělají prakticky totéž co GLOBAL.ASAX.

HTTP moduly se používají například pro autentizaci a autorizaci. Používáte-li například Forms Authentication, vězte že její funkčnost je zajištěna právě HTTP modulem. Nic vám tedy nebrání v tom, abyste si napsali vlastní autentizační modul a používali ho místo ní (příklad - v angličtině - najdete na webu SAMS publishing).

V tomto okamžiku máme možnost víceméně libovolně měnit obdržený požadavek. Hezkým příkladem je například takzvaný url rewriting. Z přirozenosti ASP.NET skriptů vyplývá, že je nejsnazší jsou-li volány nějak jako /Clanek.aspx?id=123. Tento postup ovšem není příliš v oblibě u uživatelů a vyhledávačů, neb ti mají rádi "hezká" URL. Mnohem lepší by bylo, kdyby adresa vypadala nějak jako /Clanky/123.aspx. Ovšem spravovat smečku autogenerovaných ASPX souborů není nic moc. Proto v rámci HTTP modulu můžeme nastavit, že se všechny adresy /Clanky/neco.aspx přepíší na /Clanek.aspx?id=neco. Shora uvedené nastane v rámci serveru, klient se o tom vůbec nedozví. Chcete praktický příklad? Podívejte se na adresu článku, který právě čtete.

HTTP handler

Poté, co moduly dokončí svou práci, zavolá se odpovídající handler (odpovídající podle nastavení v .Config souborech). To je "konečná instance", třída jejímž smyslem je vygenerovat vlastní obsah stránky a poslat ho na klienta.

Typickým příkladem může být například zpracování souborů s příponou ASPX: konečnou instancí pro ně je HTTP handler, který přečte zdrojový soubor z disku a vykoná k němu přiložený kód (ať už inline nebo backend). Jiným příkladem je třeba handler, který se vyvolá při dotazu na jakýkoliv soubor s příponou .Config - ten je o hodně jednodušší, protože bez ohledu na cokoliv dalšího prostě vygeneruje chybové hlášení na téma že do konfiguračních souborů nikdo nemá co lézt.

GLOBAL.ASAX a HTTP moduly podruhé

Poté co handler dokončí svou práci, dění se vrací zpět do rukou HTTP modulů a GLOBAL.ASAX. Odpálí se další eventy, ve kterých je možno pracovat s výstupem, který handler vygeneroval, a nějak ho dále měnit.

Hezkým příkladem takového modulu může být například rozkošné dílko mého MVP kolegy Eduarda A. Morcilla. Pomocí HTTP modulu transparentně šifruje a dešifruje parametry předávané prostřednictím QueryStringu.

Shrnutí

HTTP požadavky mohou být v rámci IIS zpracovávány různými ISAPI filtry. IIS rozhoduje o tom, které to budou, na základě vlastní konfigurace a přípony souboru, případně wildcard mappingu.

Pokud je použit ISAPI modul pro ASP.NET, lze do průběhu vyřizování požadavků zasahovat prostřednictvím HTTP modulů a HTTP handlerů. Moduly lze vrstvit "na sebe" a obvykle se používají k modifikování HTTP požadavku nebo odpovědi, například k autentizaci nebo autorizaci. HTTP handler je vždy právě jeden a je odpovědný za "obvyklou práci", tedy vlastní vygenerování odpovědi na uživatelův požadavek.

V dalších článcích si povíme o tom, jak je možno psát a používat vlastní HTTP handlery a moduly.