Invaze Spojených států do Iráku a nověji prezidentské volby poněkud polarizovaly světovou i českou veřejnost. Začala se dělit na amerikanofily a američanobijce. Jsem kus od obojího.
Syndrom blbého Američana
Obecně se u nás má za to, že Američané jsou všeobecně hloupý národ. Schopní klást neuvěřitelně blbé otázky, neschopni improvizovat a podobně. Vzhledem k tomu, že jsem občas nucen odpovídat na dotazy, které posílají zákazníci jistého elektronického obchodu, který jsem napsal, jsem v zásadě ochoten s touto charakteristikou souhlasit. Pokud od někoho přijde opravdu blbý dotaz, mohu bezpečně vsadit boty na to, že to je Amík.
Pokud jsou ale lidé v USA tak blbí, jak je možné, že jim to tak funguje? Je neoddiskutovatelným faktem, že Spojené státy představují toho času jedinou velmoc, ekonomickou, technologickou i politickou. Musíme se tedy nějak vyrovnat s faktem, že těm blbým Amíkům to prostě funguje.
Myslím si, že tak hrozné to s těmi blbými Američany nebude. Jenom jsou víc na očích. Myslím si, že procentuální zastoupení lidí které bychom označili za "chytré" nebo "hloupé" bude v různých oblastech světa zhruba stejné. Ovšem šance, že se našinec dozví o zábavných historkách s obyvateli Bangladéše se limitně blíži nule. Speciálně v případě Internetu hraje roli také to, že ve Spojených státech je penetrace Internetu mezi obyvatelstvem hodně vysoká. A i na českých internetových tocích můžeme pozorovat, že s přibývajícím počtem "běžných" uživatelů na Internetu klesá úroveň jeho obsahu, diskusí, internetových poraden...
Obecně si myslím, že věci viděné dnes toliko v USA (jako například moje oblíbená cedule "STOP HERE ON RED" na semaforech) jsou nezbytným průvodním jevem stoupající životní úrovně. Lidi jsou zvláštní zvířata a jakmile nemusejí řešit co do huby, začnou si vymýšlet problémy, aby se nenudili. Ostatně, hyperprotektivní normy EU, včetně vlezdoprdelistické implementace v ČR jsou ze stejného vrhu...
Národ nerozumných
Jeden kouzelný bonmot o Američanech říká, že jsou jediným národem na světě, který plynule přešel od barbatství k dekadenci, aniž přitom poznal dobrodiní civilizace. Možná to má trochu své opodstatnění a důvody.
Američané jsou totiž národem přistěhovalců. A jejich předky lze v tomto kontextu jenom těžko nazývat civilizovanými a rozumnými. Nikdo rozumný a civilizovaný by se totiž za daných podmínek do divokých a neznámých podmínek za mořem nevydával. Předky Američanů tedy jsou zhusta lidé ve své době povahově dosti nekonvenční a nestandardní. Ať už opustili svou rodnou zemi z touhy po dobrodružství a nebo po zralé úvaze že je lepší nejistý osud za mořem než jistý osud mrtvoly na šibenici, rozhodně se nejednalo o právě typické zástupce své doby a populace.
Možná je to tohle genetické dědictví které způsobuje, že mezi Evropou a Amerikou leží oceán nejen geograficky, ale i v některých oblastech hodnot a myšlení. A možná způsobuje i další zvláštní vlastnost amerického národa, o které ovšem začínám ve světle posledních prezidentských voleb pochybovat:
Krok před propastí
Na Američanech se mi totiž odedávna líbila jedna věc: vždycky se dokázali zastavit krok před propastí. Zatímco starý kontinent se dlouhá staletí zmítá ve válkách, diktaturách a revolucích, Američané se vždycky dokázali na poslední chvíli zastavit a nechat promluvit zdravý rozum.
Dokázali se vyrovnat s občanskou válkou, hospodářskou krizí, explozí mafiánské kriminality, McCarthyismem, závody ve zbrojení... Vždycky na poslední chvíli, když už se zdálo, že bude pozdě. Mezitím Evropa zažila dvě světové války, nacismus, nezdařený pokus o socialismus...
K tomuto historickému úkazu jsem upíral své naděje i v průběhu letošních prezidentských voleb v USA. Doufal jsem, že planetárního magora Bushe zavčas vystřídá John Kerry. Bohužel se tak nestalo. Buď to tentokrát nevyšlo a Amerika udělala ten jeden pověstný krok navíc, a nebo vidíme svět o něco černěji, než by bylo záhodno a situace není tak žhavá.
Hodný Kerry a zlý Bush
Ony si ostatně americké prezidentské volby v tomto článku svůj vlastní chlíveček zaslouží. Myslím si, že z výše uvedeného je vcelku zřejmé, že bych v Bílém domě uvítal spíše demokrata Kerryho než republikána Bushe. Může se zdát, že to je prašť jako uhoď, ale trpím přirozenou idiosynkrazií vůči někomu, kdo veřejně hlásá, že ho Bůh vyvolil k tomu, aby vedl svůj národ.
Na druhou stranu, podporu Bushe mezi americkými voliči plně chápu. Ono se stačí podívat na to místní stádečko (i když posledními volebními výsledky si to u mne český volič trochu vylepšil).
Stojí totiž podle mne za to, podívat se na každý problém ze subjektivního a objektivního úhlu pohledu. Podívejme se na to na příkladu války v Iráku: Budu-li se na konflikt západního a islámského světa dívat ze svého subjektivního pohledu příslušníka euroatlantické civilizace, musím halasně volat jen houšť a větší kapky. Ti zatracení mohamedáni bez úcty k našim hodnotám a lidskému životu ohrožují můj svět a měli bychom to ďáblovo sémě vyhladit všemi prostředky jaké máme k dispozici.
Když se ale na celou problematiku podívám s jistou dávkou odstupu, začne se nám poněkud nepříjemně zamlžovat. Říkám si, jestli skutečnost, že jejich způsob života se za poslední zhruba tři tisíce let zásadně nezměnil, zatímco náš prodělal tolik obratů, že se ani spočítat nedají, skutečně mluví v náš prospěch. Jestli je v pořádku, že oni se snadno popasují s nutností zaútočit na nás, nevěřící psy, zatímco my si pro hájení svých zájmů musíme nacházet průhledné a trapné záminky. Že jejich boj je zcela v souladu s kulturou a náboženstvím, zatímco my naši slavnou demokracii bráníme a rozšiřujeme způsoby, které popírají samu jejich podstatu.
Aplikuji-li tuto teorii na volební situaci v Americe, je to docela jasné. Bush nabízí Američanům jejich zemi jako silnou, jako vládce. Ví, že si může dovolit hrát prim a nemusí se v současném horizontu příliš ohlížet na zbytek světa. Říká jim, že jsou zrozeni k tomu, aby vládli světu. Když to vyšlo před válkou Hitlerovi, proč ne dnes Bushovi? Naproti tomu Kerry svým voličům nabízí, že Ameriku svým způsobem oslabí: bude jednat, zlepšovat vztahy... Možná si američtí voliči myslí, že to v tomto okamžiku nemají zapotřebí.
Košile je vždycky bližší než kabát a mnoho lidí nevidí za roh. Nevidí víc než ten subjektivní pohled své země, své kultury. A možná ani nechtějí vidět - není příjemné pomyšlení, že člověk stojí na straně poražených.
Neznám bohužel definitivní odpověď na otázku, zda jsou Američané opravdu tak blbí, a jestli svět úspěšně ustojí kovboje z Texasu ještě jedno volební období ve funkci. Doufám, že přiměju pár lidí k zamyšlení a zpochybnění pár stereotypů. A taky doufám, že se historie bude opakovat a Amerika se zase zastaví krok před propastí.