Nepočítám-li předpůlnoční výkřik ohledně Iráku, měsíc jsem na blog nic nenapsal.
Není tomu tak proto, že by se nic nedělo. Spíše naopak se děje všechno, a to pokud možno najednou. Počínaje tím že můj kamarád se přizabil na motorce, přes náš vstup do mnou tolik milované Evropské unie až po pořádání narozeninové párty BDSM.CZ. Nepočítaje v to nutnost přestěhovat půlku mých serverů přes půlku republiky.
První jmenovaná událost je nadmíru zábavná také tím, že dotyčný kamarád je mým největším zákazníkem a komunikace mezi námi se poněkud zkomplikovala. Druhá zmiňovaná událost měla za následek nutnost z poloviny překopat informační systém jisté firmy, protože zjednodušení obchodu s členskými zeměmi EU v praxi vypadá tak, že jeden musí vyplnit veletucet hlášení navíc a všechno se to musí evidovat. Třetí zmiňované povyražení je blíže popisováno v linkované reportáži. Popis čtvrté události sem dám až mne přejde vztek na SkyNet (mého bývalého ISP), teď bych musel psát sprostě a to dělám nerad.
Nicméně zjistil jsem, že národ na můj weblog nechodí proto, aby se poučil z mých moudrých slov, ale především proto, aby zjistil, co zase provedla vlka.
No, vlka především vyrostla. Do výšky a do délky, ne už do šířky. Už jsem si zvykl na to, že mi náhodní kolemjdoucí říkají, že psovi je třeba dát tu a tam nažrat. Dle dobrozdání svodové komise i veterináře je Esta zdravá a dostává dokonce o něco víc než je maximální doporučená krmná dávka.
I přesto vypadá jako model Dachau. No, není se čemu divit. Co sežere, vrazí do růstu do délky (hodně jí štve, že nedokáže zabrat úplně celou postel) a ten zbytek spotřebuje na lítání a především zlobení.
Například se uchází o rekord v počtu sežraných pantoflí na jednoho psa: Kromě mých zbrusu nových (koupených náhradou za již sežrané) spořádala beze zbytku celou sadu asi osmi párů papučí pro návštěvy.
A také se baví tím, že ze mne dělá na veřejnosti blbce. Jako například dnes. Šel jsem bestijku vyvenčit do blízkého lesoparku. Jak jsem na místě zjistil, konal se tam jakýsi dětský den, takže většina pejskařů prchla do pohostinnějších končin. Bloumali jsme tedy po lese v naději, že najdeme něco psovitého, s čím si vlka bude moci hrát s nadějí, že do dotyčný přežije bez trvalých následků. Nenašli jsme.
A najednou vlka zmizela ze světa. Skoro. Zahlédl jsem jenom konec ocasu mizící v rouře. Tedy abyste rozuměli: pod cestami tam vedou odvodňovací trubky, o průměru zhruba třiceti centimetrů. Esta doma nemá noru a poté co jí došlo, že ani do dlaždiček, ani do plovoucí podlahy žádnou nevykutá, jala se realizovat v těchto trubkách. Spokojeně si zalezla do té roury, skryla se ve tmě a z vnějšího pohledu ji prozrazovaly jenom svítící oči. Ten obrázek není nijak retušovaný. Stačil prostý odraz blesku.
A přesně v okamžiku kdy jsem s foťákem v ruce ležel v odvodňovací strouze, šla kolem rodinka s dětmi. Ptali se mne starostlivě, proč že tam ležím. Nonšalantně jsem odpověděl, že fptím psa, který mi zalezl do té roury. I zeptali se, jakého že mám psa. Když jsem odvětil, že vlčáka, sice odpověděli, ale z pohledů kterými častovali střídavě tu tenkou rouru a mne bylo zřejmé, že si o mém duševním zdraví nemyslí nic moc dobrého.
Naštěstí přesně v tom okamžiku se Esta radostně vysoukala v celé své kráse z díry, olízla mi obličej a zase do roury zalezla, protože si ji přece musí projít ještě na druhou stranu. Jak se tak velký pes vejde do tak malé díry bylo téma rozhovoru po celých patnáct minut, po které čuba odmítala betonovou noru opustit a lebedila si tam.
S čévéčkem se holt jeden nenudí.
A mimochodem, pokud byste toužili po relaxační hudbě doplněné "skvělými záběry roztomilých zvířátek", můžete si ji koupit na webu SM Studia Gwenn.
Abych řekl pravdu, k záběrům našeho roztomilého zviřátka se mi jako vhodný hudební doprovod jeví příkladně Mozartovo Requiem nebo Beethovenova Osudová symfonie...