Na příslovích, úslovích, lidových moudrostech a Bibli je perfektní jedna věc: při troše snahy jimi můžete odůvodnit a podepřít v podstatě cokoliv. V případě oněch prvně jmenovaných nám pěkně nahrává to, že jsou často komplementární. Dozvíme se tedy současně, že "mluviti stříbro, mlčeti zlato", jakož i "líná huba, holé neštěstí", případně "sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě" vs. "drzé čelo lepší než poplužní dvůr". Předpokládám že i z prostého obsahu mých webů je poměrně zřejmé, kterou ze stran hájím, a to i pomineme-li otázku mého panictví ;-)

Pořekadla o líné hubě a drzém čelu se mi vybavila při čtení tohoto Yfčina zápisu. V článku zostouzený "žentlumen" podle textu příspěvku projevil opovrženíhodnou nevychovanost tím, že neměl oči na zádech a schopnost číst myšlenky navrch.

Opravdu spočívá slušnost v tom, že strávím život tím, že se budu rozhlížet po tom, zda náhodou někomu nepřekážím?

Zásadou "líná huba, holé neštěstí" se již drahně let úspěšně řídím a totéž očekávám od ostatních. Sedávej panenko v koutě a po letech najdou tvoji kostru. Pokud mi někdo překáží, nečekám, že to zázračně vyčte z mé mysli, ale nějakou přiměřenou formou mu to sdělím. Pokud po někom něco chci, považuji za nebetyčnou pitomost očekávat, že mu to jaksi zázračně dojde a sám od sebe to udělá.

Důsledným dodržováním této zásady se tak jednou měsíčně dostanu do hlučného střetu s důchodci. Až na výjimky nebývají ochotni akceptovat prostou logickou úvahu: Pokud ode někoho chtějí aby se zachoval slušně a laskavě (tedy jim uvolnil místo k sezení, ačkoliv se jedná čistě o jeho dobrou vůli a nikoliv povinnost), musejí s tím začít oni a slušně o to požádat - tedy ne si stoupnout nad vybranou oběť a začít hlasitě trousit poznámky o nevychovanosti dnešní mládeže.

Pokud mne o uvolnění místa někdo požádá, ještě se nestalo abych mu nevyhověl. Může se jednat nejenom o stařenku nad hrobem, ale i o osmnáctiletého mladíka v plné síle, kterému se prostě udělalo špatně.

Bez vyzvání se snažím zasahovat toliko v případě, že je očividné, že dotyčný se ozvat prostě nemůže. Většinou se jedná o okamžiky, kdy je pro většinu obyvatelstva efektivně neviditelný.

Pokud teenager nepustí babku sednout, má slušnou šanci, že proti sobě "veřejné mínění" popudí. Pokud se ovšem děje něco, co zavání skutečným průšvihem, mají titíž lidé slepou skvrnu na sítnici přesně v tom místě, kam se na ni promítá dané scéna.

Vzpomínám si, že v době kdy ještě stála za podívání, uspořádala televize Nova zajímavý pokus. Přesné detaily si bohužel nepamatuji, ale přibližně spočíval v tom, že na frekventovaném místě Prahy skrytou kamerou natáčeli člověka, který simuloval hypoglykemický šok a čekali, zda mu někdo z mnoha kolemjdoucích přijde na pomoc. Pokus museli po půl hodině bez jediné odezvy ukončit, aby se figurant nenachladit. Skutečný diabetik ve stavu akutní hypoglykemie by za tu dobu zemřel.

Mediálně přetřásaný byl před necelým rokem případ Jana Jařaba, vládního zmocněnce pro lidská práva, který byl napaden když se jako první rozhodl pomoci oběti fyzického útoku.

Já osobně jsem před několika lety, sledován nevidoucími zraky lidí čekajících na tramvajové zastávce, odtahoval z kolejiště opilého člověka, kterému by první přijíždějící tramvaj ujela hlavu.

Myslím si, že naše obvyklá výchova je příliš zaměřena na formální, neškodnou a v konečném důsledku nesmyslnou "slušnost". A důsledně pomíjí to, co jako slušnost chápu já - pomoci druhému v ohrožení, když to opravdu potřebuje.

Od toho přece máme policii, že, tak proč se starat. Nejdůležitější je uctivě pozdravit.