DVD-R v mechanicePoslední dobou se mi zdá, že začínám trpět DVD obsesí. Moje spotřeba DVD-R médií poslední dobou přesahuje spotřebu cédéček a potvrzuje tak variaci na Murphyho: každé neočekávané příjmy jsou provázeny stejně neočekávanými výdaji. V tomto případě tedy spíše řádové zvýšení kapacity záznamových médií znamená řádové zvýšení objemu dat, která je třeba uchovat.

Kromě toho zjišťuji, že technologie DVD-R je dnes asi v takovém stavu, jako CD-R před pěti lety: tedy kompatibilita vešekrá žádná až mizerná. Zvláště pokud dojde na authoring a stolní přehrávače.

Čím dražší a "lepší", tím větší problémy. Můj přehrávač neznámé značky narychlo koupený za necelé dva tisíce korun v Electrocity přečte i gramofonovou desku, pokud se ořízne na správný průměr. Křivka spolehlivosti padá se stoupající cenou, takže DVD pro svého kamaráda se špičkovým přehrávačem SONY pálím na pátý pokus.

V duchu zmíněné obsese jsem strávil polovinu včerejšího odpoledne seznamováním s jedinou linkou na výrobu DVD-R médií v republice (stojí v Holešovicích a provozuje ji Eximpo).

Nokia 9210i CommunicatorOddávám se též pravidelnému zálohování všech svých dat -- od doby, co mne před pár lety v kanceláři přepadli, jsem poněkud paranoidní. Tehdy jsem přišel v podstatě o všechna svá data. Chránil jsem je proti selhání techniky. Nepočítal jsem se situací, že budu s pistolí v ruce přepaden a zatímco budu spoután zavřený na záchodě, zloději mi kompletně vybílí kancelář. Od té doby jednak nesnáším bondage obecně a policejní pouta zejména a druhak všechno paranoidně zálohuju a odvážím na bezpečné místo (ano, přesně tam, co se schovává Dick Cheney když hrozí jaderná válka).

V počítači mám všechno. Všechno co jsem kdy napsal, vyfotografoval, naprogramoval, od někoho obdržel, všechno je pečlivě zašifrováno a uloženo na disku mého notebooku (a následně rozkopírováno na několik záložních počítačů po celé republice). Když se to všechno úhledně sesype na jednu hromadu, zabalí do ZIPu a převáže šňůrkou, je toho tak akorát na dvě DVDčka.

Je dost zvláštní poznání, že celý můj život za posledních pět let se vejde na dvě pokovené placky z polyakrylátu o průměru dvanácti centimetrů.