Se zájmem jsem si přečetl Otevřený dopis prezidenta republiky k opakovaným případům sebevražd upálením se. Myslím si, že docela dobře chápu pohnutky, které vedou - zejména mladé - lidi k tomu, aby podstoupili pravděpodobně nejbolestivější způsob sebevraždy. Sám je totož v jisté míře prožívám, i když vás mohu ujistit (s vědomím, že se najde dost lidí, kteří budou zklamání), že se upalovat nehodlám.

Psychohistorie je věda, která matematickými cestami odhaluje budoucnost. Vychází z předpokladu, že zatímco chování jednotlivců je příliš svobodné a nepředvídatelné, chování velké masy lidí lze predikovat na základě matematických simulací. Základy psychohistorie položil Aurorský politik Dr. Han Fastolfe, ale do stavu praktické použitelnosti je dovedl o mnoho let později až slavný matematik Hari Seldon. Simulací zjistil, že galaktické impérium, považované za věčné a nezničitelné čeká brzký zánik a lidstvo se na desítky tisíc let propadne znovu do temnoty a nevědomosti. Ačkoliv přesvědčen, že se tomuto vývoji nedá zabránit, pokusil se alespoň následné období zkrátit. Založil nadaci, jejímž cílem bylo v kritických momentech působit tak, aby napomohla pozitivnímu vývoji.

Výše uvedené je samozřejmě fikce, pocházející z pera geniálního spisovatele Isaaca Asimova. Jeho díla vřele doporučuji vaší pozornosti, zejména pak s ohledem na to, že jeho nejslavnější (i když IMHO ne nejlepší) dílo Nadace (The Foundation) nyní znovu vydává MF a první díl si můžete koupit na Vltavě.

Nicméně ačkoliv psychohistorie jako věda (alespoň pokud je mi známo) neexistuje, jsem přesvědčen o pravdivosti jejích základních premis: Ačkoliv chování jednotlivců je svobodné, chování mas lidí (a lidstva jako celku) je vynucené, predikovatelné a ve svých důsledcích nezvratné.

To je přesvědčení, jehož důsledky jsou dost neradostné. Občas se podívám kolem sebe a vidím tupou masu lidí, která pro stromy nevidí les, neuvědomuje si souvislosti a žene sama sebe do zkázy - a mne táhne s sebou. Cítím, že snaha zvrátit současný stav je marná, volám a nikdo mne neslyší a neposlouchá. A i kdyby poslouchali, stejně to bude jenom pár lidí a moc to nepomůže.

Zejména pro mladého člověka, který ještě nedostal přes prsty tak, aby ho tendence napravovat svět přešly, to je strašný pocit. A svým způsobem dovedu pochopit, že někdo ten boj vzdá takovým způsobem, aby alespoň jednou zazářil - doslovně i symbolicky - a upoutal na sebe a své myšlenky pozornost.

Považuji to za cestu sice poněkud nesmyslnou, nicméně svým způsobem legální. Já jsem snahy spasit svět vzdal trochu jiným způsobem, mimo jiné proto, že jsem dospěl k závěru, že si to prostě nezaslouží.

Mým osobním heslem je "I've been wrestling with reality most of my life. I'm pleased to say I've won." (Většinu života jsem strávil bojem s realitou. S potěšením mohu říct, že jsem zvítězil). Čas od času se mne někdo ptá, jak to myslím. Vztahuje se to k výše uvedenému problému.

Omezil jsem své snahy na to, abych ovlivnil ten malý kousek reality kolem sebe. Což je překvapivě snadné, pokud se oprostíte od některých zaběhaných schémat. Má to sice i své nevýhody, ale dle mého soudu výhody převažují.

A nejdůležitější je nebrat život příliš vážně. Ostatně proč, stejně to nepřežijete. Takže jestliže jsem si pro nadpis tohoto zápisu vybral název písničky Eltona Johna (posléze zpopularizované a notně zprofanované verzí na počest princezny Diany), zaončím ho doporučením z jiné písničky. Nazpívali ji The Eagles, je z alba Hell freezes over a jmenuje se Take it easy:

Take it easy,
don't let the sound of your own wheels drive you crazy.
Lighten up while you still can, don't even try to understand,
just find a place to make your stand and take it easy.